Zajímavosti
GABRIELLA PRICE
Charakter člověka je víc než talent. Výjimečný talent je dar. Výjimečný charakter nám není dán, musíme ho vybudovat kousek po kousku svým myšlením, svým rozhodnutím, svou vůlí a odvahou.
Chtěl bych Vám ukázat fenomenální příběh o malé tenisové hvězdičce jménem Gabriella Price. Tato devítiletá dívka má všechny předpoklady stát se další americkou šampionkou. Krátké video dokumentuje tréninkové metody a komentáře jejího kouče – legendárního Ricka Macciho (trenér sester Williamsových, Capriati, Pierceové, Sharapové, Roddicka…), obrovské nasazení mladé hráčky v tréninku a v zápase a také skvělý přístup rodičů.
Asi se budu stále opakovat, ale v technické vyspělosti této malé naděje nevidím výrazné rozdíly oproti mým nejlepším hráčům a hráčkám stejného věku. Gabriella nemá lepší údery, ale má „NĚCO“ co jí odlišuje od ostatních. Velké srdce – obrovské zapálení pro tenis! V jejích očích je vidět jak moc tenisem žije, v tréninku nevypustí jediný úder, poslouchá trenéra, poslouchá rodiče a za každým míčem sprintuje jako o život! Malá Gabby sní o velkých tenisových vítězstvích. Je vidět, jak je sebevědomá, ale i zranitelná. Stejně tak jako všichni její vrstevníci musí bojovat s nervozitou, nejistotou, slzami, ale dokáže se zakousnout a otáčet zápasy i proti větším a starším protihráčkám. Tuto vlastnost člověk buď má, anebo nemá… s touto vlastností se člověk musí narodit. My trenéři ji sice můžeme ovlivnit jen do určité míry, ale ovlivnit ji můžeme! A určitě se o to musíme pokoušet!
Někdo možná namítne, jestli by zrovna takhle měl vypadat život malého dítěte… na dívku je vyvíjen příliš velký tlak, musí naplňovat sny svých rodičů… co když se jí tenis znechutí… Copak však netlačíme své děti do lepších výsledků ve škole každý den? Proč bychom tedy neměli dělat to samé ve sportu? Jako rodiče chceme, více než kdokoliv jiný, pro své děti jen to nejlepší. A to je v pořádku. Pokud má malá Gabriella dosáhnout na maximum svého potenciálu, musí být přísně vedena, musí být pod tlakem. Sama ještě neví, jak se dopracovat k tomu, aby byla v budoucnu co možná nejlepší, aby obstála v obrovské konkurenci vrcholového tenisu. Je třeba jí pomoci a dotlačit ji tak daleko, kde bude už schopna pokračovat sama dál…
Roman Božek
… „jak moc chceš vyhrát Gabby? V tomhle turnaji už druhou šanci nedostaneš! Poslouchej, musíš být soustředěná a musíš myslet pozitivně! Nebudeš se dívat do kamer, nebudeš se dívat na bratra, nebudeš se dívat na matku, nebudeš se dívat na mě! My ti nemůžeme pomoct! Musíš si pomoct sama!“ (rozmluva otce s dcerou v pauze za stavu 4:5)
MALÝ VELKÝ BOJOVNÍK
Začátkem června jsem byl svědkem velmi zajímavého zápasu. Ve třetí francouzské lize dospělých nastoupil proti našemu týmu nejlepší hráč Francie ročníku 2002. To že je číslo 1. ve Francii výborně technicky vybaven (od naskakovaného forhendu až po těžkou smeč), mě ani tak nepřekvapilo. Jeho vynikající práce nohou je v dnešní době také samozřejmostí!
Nad čím jsem ale žasnul, byla neuvěřitelná bojovnost tohoto chlapce! V nerovném zápase, proti o devět let staršímu a čtyři hlavy většímu soupeři, nevypustil jedinou výměnu, jediný míč! I když tam byl sám se svým týmem, bez trenéra, bez rodičů a nikdo mu ani nezatleskal, bojoval statečně až do posledního míče! Zápas skončil 6:0, 6.1 ve prospěch zkušenějšího a staršího hráče, ale hrálo se skoro hodinu a půl.
Tahle vlastnost dělá opravdové šampióny!!! Tuhle vlastnost budu vždy tvrdě od svých svěřenců vyžadovat! Nezáleží na tom, zda vyhraješ nebo prohraješ právě dnes! Bojuj, nech na kurtě duši a budoucnost tě odmění! (VIDEO2; VIDEO3; VIDEO4)
POZITIVNÍ ČLOVĚK
Nedávno se mi dostal do rukou článek, o který bych se s Vámi chtěl podělit. Je to o vnímání světa kolem nás, je to o umění vidět a ocenit dobré věci, které prožíváme. Je to také o umění přijmout s pokorou a nadhledem věci méně příjemné. Není těžké najít na všem chybu a něco zkritizovat. Je to o umění vážit si i malých radostí a drobností a být za ně vděčný. A v dnešní uspěchané době ostrých loktů je umění nehledět stále jen na sebe, ale občas se zastavit, přestat soupeřit a najít slova pochopení a chvály pro druhého…
Michal je ten typ člověka, kterého rádi potkáváte. Má stále dobrou náladu a vždycky dovede říct něco pozitivního. Když se ho někdo zeptá, jak se má, obvykle odpoví: „Kdybych se měl jen o chlup líp, už bych byl dvojčata.“ Vždycky uměl lidi motivovat. Když měl nějaký kolega špatný den, Michal mu pokaždé dokázal ukázat pozitivní stránku celé věci. Zajímalo mě, jak to dělá. Tak jsem za ním jednoho dne zašel a povídám mu: „Jen se nepřetvařuj, nemůžeš být tak dobře naladěný pořád! Jak to děláš?“ A on mi odpověděl: „Každé ráno, když vstanu, tak si řeknu, že mám na výběr dvě možnosti. Buď budu mít dobrou náladu, anebo si můžu vybrat tu špatnou. A já si vždycky vyberu tu dobrou. A vždy, když se přihodí něco špatného, můžu si vybrat, že budu obětí, nebo si můžu vybrat možnost, že se z toho poučím. A já si vždy vyberu tu možnost poučit se z toho. Vždy, když ke mně někdo přijde a stěžuje si, můžu si vybrat – buď přijmu jeho neštěstí, anebo na tom najdu něco kladného. A já si vybírám vždy tu kladnou stránku života.“ „To ale přece není tak jednoduché!“ protestoval jsem. „Ale je,“ řekl. „Celý život si vybíráme. Když si odmyslíš všechny ty hlouposti okolo, každá situace je volba. A ty si vybíráš, jak na tu situaci zareaguješ. Ty si vybíráš, jak lidé ovlivní tvou náladu. Ty si vybíráš, jestli budeš mít dobrou nebo špatnou náladu. Jednoduše řečeno ty si vybíráš, jak prožiješ svůj život.“
Hodně jsem o tom přemýšlel. I když jsme se už nevídali, často jsem si na něj vzpomněl v situacích, kdy jsem se rozhodoval, jak budu žít svůj život, místo toho, abych jen bezhlavě reagoval na konkrétní situaci. Později jsem se doslechl, že Michal měl vážnou nehodu, kdy spadl z 20 metrové výšky. Po 18 hodinové operaci a dlouhých týdnech na lůžku ho nakonec pustili domů se sdrátovanou páteří. Potkal jsem ho asi půl roku po té nehodě. Když jsem se ho zeptal, jak se má, odpověděl: „Kdybych se měl jen o chlup líp, už bych byl dvojčata. Chceš vidět moje jizvy?“. To jsem odmítl, ale zeptal jsem se ho, co mu proběhlo hlavou, když tenkrát dopadl na zem. „První věc byla, že se těším na miminko, protože manželka měla zanedlouho rodit.“ odpověděl. “ Potom, když jsem tak ležel na zemi, jsem si uvědomil, že mám dvě možnosti: Mohl jsem si vybrat život nebo smrt. Tak jsem si vybral život.“
„A neměl jsi strach? Neztratil jsi vědomí?“ ptal jsem se. On odpověděl: „Záchranáři byli skvělí. Stále mi opakovali, že to bude dobré. Ale když mě přivezli do nemocnice a uviděl jsem hrůzu ve tvářích doktorů a sestřiček, doopravdy jsem se polekal. V jejich očích jsem četl – tohle je mrtvý člověk. Uvědomil jsem si, že musím něco udělat.“ „A co jsi udělal?“, ptám se ho. „No…byla tam jedna taková tlustá, nemotorná sestřička, která na mně řvala, jestli jsem na něco alergický. ANO, povídám. Lékaři i sestřičky zpozorněli a čekali na mou odpověď. Zhluboka jsem se nadechl a zařval jsem: Na vážné ksichty! Když se dosmáli, řekl jsem jim: Rozhodl jsem se, že budu žít. „Operujte mě jako živého, ne jako mrtvolu!“
Michal přežil nejen díky mistrovství chirurgů, ale i díky svému úžasnému přístupu k životu. Od něj jsem se naučil, že každý den máme možnost žít naplno. Prožíváš jen to, co chceš. Není důležité, co se děje, ale jak to člověk přijme, to rozhoduje o všem. Proto se netrap, co bude zítra, zítřek ať se o sebe postará sám. Každý den je dost starostí i bez toho. Navíc, dnes je ten den, kvůli kterému jsi se trápil už včera!