Tenisová realita

TENISOVÁ REALITA

Na konci halové sezóny 2012/2013 jsem hodnotil účast našich závodních hráčů na turnajích a srovnával ji s aktivitou hráčů z jiných klubů. Doporučoval jsem, jakých turnajů by se měli hráči různého věku a různé výkonnosti účastnit.

Otázka objíždění turnajů je v Česku hodně diskutované téma. Ostatní národy o nás tvrdí: „Vy Češi jste blázni“. Je pravda, že to někteří rodiče opravdu přehánějí a tahají své vystresované a unavené desetileté „Berdychy a Kvitové“ z turnaje na turnaj klidně i každý týden. Velmi dobře propracovaný systém českých turnajů umožňuje soutěžit v mládežnických kategoriích prakticky nepřetržitě. Oproti sousedním zemím (Rakousko, Německo…) máme další velké výhody: v Česku se hraje na turnajích i čtyřhra, což jsou zápasy navíc a také díky tomu u nás vyrostlo tolik výborných deblistů. Velká hustota turnajů zaručuje nižší náklady, odpadá náročné cestování a jde vlastně jen o to, zda jsou rodiče ochotni volné víkendy „obětovat“.

Podle mého názoru je velmi individuální, kolik turnajů by měli tenisté ve věku 10 – 14 let  absolvovat. Ovlivňuje to mnoho faktorů: fyzická, mentální a technická vyspělost hráče, jeho motivace, cíle, zdravotním stav. Průměrnému závodnímu hráči na klubové úrovni stačí objet 10 až 15 turnajů za rok. Hráč s vrcholovými ambicemi by jich měl odehrát 20 až 30 ročně (část turnajů i ve vyšší věkové kategorii).

Některé děti jsou citlivější, rozhodí je i maličkosti. Častější neúspěchy a stres je mohou od tenisu dokonce úplně odradit. Jiné děti se v soutěžení přímo vyžívají a mnohdy nezdravé napětí na turnajích příliš neřeší. Je velmi důležité, aby se turnaje nestaly pouhou honbou za body, ale nezbytnou součástí herního a mentálního rozvoje hráčů. Děti se musí naučit hrát a to znamená nejen trénovat, ale především soutěžit. Důležité je zlepšovat výkony a zároveň prohlubovat u dětí radost ze hry. Ze svých trenérských zkušeností vím, jak obrovskou vzpruhou a motivací do tréninku může být třeba i jeden vyhraný zápas v předkole na „céčkovém“ turnaji.

Na turnajích v žákovských kategoriích bývá úspěšnější defenzivní tenis. Děti nechtějí zkazit, přestanou švihat raketou a správná technika trpí. Moderní tenis je ale útočný tenis. Proto radím trenérům a rodičům netlačit na velká vítězství v deseti letech. V tréninku neustále procvičovat ofenzivní dovednosti a vést svěřence k tomu, aby našli odvahu je v zápasech použít. Vhodným výběrem turnajů rozvíjet zápasové zkušenosti, budovat sebevědomí a posilovat psychickou odolnost. Pro hráče, kteří mají namířeno mezi světovou, nebo alespoň českou špičku je „otloukávání“ na turnajích a zvládání krizových situací už od raného věku naprosto nezbytné. Musejí se naučit zvládnout i prohry, které je zákonitě čekají a mnohdy i psychicky naruší. Ten tlak vydrží jen ti nejsilnější. Pro lepší představu tenisové reality (na kurtě se bohužel někdy vyhrává i hnusně) Vám poslouží úryvek z mé nejoblíbenější tenisové knihy:

Brad Gilbert – WINNING UGLY

…tvrdým úderem posílám míč na levou stranu. Connors špatně předvídá. Běží východně, ale míček míří západně. Dopadá na postranní čáru a čárový rozhodčí signalizuje dobrý míč.

Dokázal jsem to. Vyhrál jsem, porazil jsem legendu na velkém turnaji. Začínám skákat a zvedám ruce nad hlavu. Jsem nadšený, veselý a hrdý. Běžím k síti s napřaženou rukou a připravuji se, že si vyměníme gratulace. Ale Jimmy nemá na gratulace náladu. K síti udělám sotva dva kroky, když začíná zuřit. Křičí a řve na čárové rozhodčí. Ukazuje na čáru a na bod za čarou. Chová se jako divoch. Je tak naštvaný, že mu sliny létají z pusy a snad i z nosu. Praští s raketou o zem, běží k hlavnímu rozhodčímu a křičí kvůli poslednímu výroku. Drží se rukama za hlavu a křičí slova, za která byste šli sedět, kdybyste je řekli policistovi. Řve na hlavního rozhodčího doslova z jednoho metru. Opéká ho ve vlastní šťávě přívalem nadávek a tvrdí, že míček byl několik centimetrů v autu! Běží zpátky a ukazuje na „otisk“ míčku. Dav píská, bučí a dupe. Je to obrovská vřava.

Mám obě ruce položené na síti a stojím tam trochu zmatený. Čekám, až se vše uklidní. Ale nic se neuklidnilo.

Najednou slyším něco, čemu nemohu uvěřit. Hlavní rozhodčí zapíná mikrofon a říká: „Zamítám. Míček byl v autu. Pan Connors podává. Shoda.“ On ruší rozhodnutí čárového rozhodčího při mečbolu! Mohli byste mi zapíchnout vidličku do oka a já bych nekřičel o moc víc. Jen byste mě neslyšeli. Dav mě přehlušil. 8321 fanoušků ucpalo univerzitní arénu v Illinois a vydávalo zvuk vybuchující bomby. Celý dav zdivočel. Pro ně to znamenalo víc tenisu a to bylo skvělé. Při původním rozhodnutí bučeli. Po změně rozhodnutí divoce jásali.

Cítil jsem se jako okradený. Přišel jsem o výhru. Běžím k rozhodčímu a křičím: „Jak můžete změnit rozhodnutí pět minut po posledním míčku?!“ Byl jsem šílený. Hlavní rozhodčí tam sedí, jakoby se nic nestalo. Shlíží na mě dolů jako na sběrače míčků, který nedělá dobře svoji práci.

Byl jsem tak rozzuřený, že jsem začal třást jeho židlí. Zcela jsem přišel o rozum. Je poplašený, protože sedí tři metry nad zemí, a člověk, který evidentně zešílel, třese jeho židlí a křičí na něj jako blázen. Byl jsem vzteky bez sebe.

Ale nepomohlo to. Změna rozhodnutí trvala. Zápas pokračoval. Jimmy podává při shodě. Ten bod jsem nevyhrál. Ani další. Je to 5:5. Nyní podávám. Ztrácím první bod. Ztrácím druhý i třetí. Ztrácím čtvrtý bod. Jimmy podává za stavu 6:5. Ztrácím první bod. Druhý bod. Třetí bod. Mečbol! Právě sem prohrál mečbol. Prohrál sem zápas. Je to noční můra. Ve dvou gamech jsem nevyhrál ani jeden bod. A Jimmy mi ten zápas vzal. Naprostá katastrofa. Byl jsem zničený.

Ale proč? Jimmy jen přinutil hlavního rozhodčího dát mu ještě jednu šanci. Míček byl velmi blízko. Já si samozřejmě myslel, že byl dobrý. I čárový rozhodčí si to myslel. Při situacích, které jsou takhle blízko konci zápasu, se obvykle rozhodnutí nemění. Pokud vám ovšem Connors nekřičí do obličeje, nevyžaduje změnu rozhodnutí a 8000 fanoušků ho nepodporuje. Hlavní rozhodčí ustoupil jeho tlaku. Ale tady nezpůsobil Connors největší škody. Nejhorší věcí bylo to, co jsem způsobil sám sobě. Nejhorší bylo, že jsem to zabalil!

Změna rozhodnutí mě zcela zničila. Mé myšlení, mé emoce, mé ovládání. Můj vztek mě rozložil a už jsem se nedal dohromady. Byl jsem tak rozčílený, že jsem ztratil kontrolu nad tím, co na kurtu dělám. Cítil jsem se jako by mě okradli, byl jsem uzlíček nervů. Nerad to přiznávám, ale tohle byla jedna z mála situací v životě, kdy jsem v průběhu tenisového zápasu ztratil zájem. Cítil jsem, že jsem podvodně přišel o vítězství.

Jimmy ovlivnil rozhodčího a ovlivnil i mě. Na svém vrcholu byl ochoten a schopen udělat vše, aby vyhrál. Cokoli. Nejde o to, že Jimmy je zlý člověk. Jimmy je Jimmy. Klíčem je vztek, nekontrolovaný vztek. Stává se to na profesionální úrovni a stává se to na každé úrovni. K nekontrolovanému vzteku dochází z různých důvodů a při zvláštních okolnostech. A když k tomu dojde, musíte na to být připraveni. Musíte to rozpoznat a znovu získat sebekontrolu, jinak je to jako hrát se zlomenou raketou.

V tomto případě jsem byl psychicky nepřipravený. Takovou zkušenost jsem nikdy předtím ve své kariéře neměl. Nepředpokládal jsem, že to co se stalo, by se mohlo stát. To byla má chyba. A já se z ní ponaučil: Má hra mě nezradila. Má mysl ano

…jak vidíte i takový lišák jako Brad Gilbert se nechal nachytat. Něco podobného se stalo už mnoha hráčům a stane se to určitě i vám. Třeba trošku jinak a třeba na jiném turnaji. Tenis dokáže být krutý a můžete si být jistí, že žádný zápas si nemůžete dopředu přesně naplánovat. Vždycky vás může něco překvapit.

Schopnost hráče čelit menším či větším „křivdám“ v průběhu nejrůznějších utkání je přímo úměrná jeho zkušenostem. Jak poznáte zkušeného tenistu, skvěle popisuje Svatopluk Stojan ve své knize Moderní tenis:

Hrál už na mnoha turnajích – klubových, celostátních, krajských přeborech, mistrovstvích republiky i na mezinárodních. Nastupoval v soutěžích družstev, podle své výkonnosti reprezentoval svoji zemi v Davis Cupu nebo ve Fed Cupu. Zkušený hráč hrál na betonu, na antuce, na trávě, na gumě nebo na koberci a na jiných površích, na dobrých a i špatných dvorcích, za silného větru, za horka nebo za deště. Bojoval ráno v 7.30 ve stínu. Podával proti slunci v době, kdy měl obědvat, nebo o půlnoci kdy za špatného osvětlení skoro nic neviděl. Hrál bez rozhodčího, nebo zase při plném obsazení s 13 čárovými rozhodčími. Na vedlejších dvorcích, a také na centrálním dvorci před 7000 diváky. Hrál proti trpělivým obranářům, útočníkům, i proti těm co mění rytmus hry. Měl velké a ještě častěji špatné dny. Prohrával v rozhodujícím setu 0:5 a ještě vyhrál. Ale vedl také 5:0 a prohrál. Jako miláček diváků vyhrával velké zápasy. Ale často také byli diváci proti němu, protože v zápase, který měl vyhraný, povolil. Samozřejmě zná všechny výhody a nevýhody míčů Wilson, Dunlop, Head, Babolat a Tretorn. Prohrál 1:6, 1:6 a přesto byl od trenéra pochválen. Měl všechny proti sobě, když si dovolil zeptat se rozhodčího na stav zápasu. Dostal křeče, sluneční úžeh, trpěl na tenisový loket, ale především měl před zápasem startovní horečku. Bydlel ve stanu, u rodin, v apartmánech a v Hiltonu. Hrál o hodně peněz, ale také jen o malou plaketu. Neexistuje nic na tenisovém dvorci a kolem něho, co by neznal. Proto vede už 15:0 před každou hrou proti nezkušenému hráči, který je technicky stejně silný jako on…

Jimmy Connors

Pro mnohé byl Jimmy Connors, jedním z nejlepších hráčů všech dob. V průběhu své neuvěřitelné kariéry vybojoval tento bouřlivák, zvaný „Jimbo“ 109 turnajových prvenství (ATP). Svým charismatem a nezdolnou bojovností zvedal diváky ze sedadel dlouhých 25 let. Pětkrát vyhrál US Open, dvakrát Wimbledon a jednou Australian Open. Celkem 268 týdnů byl světovou jedničkou, v Top 2 vydržel osm a v Top 3 dokonce dvanáct let! Je jediným hráčem, který dokázal zvítězit na US Open na třech rozdílných površích: 1974 na trávě, 1976 na antuce a 1978, 1982 a 1983 na tvrdém povrchu.