Silnější přežívá

Silnější přežívá

Každý den se v Africe probudí gazela. Ví, že musí utíkat rychleji než nejrychlejší lev, jinak zemře. Každý den se probouzí také lev. Ví, že musí předběhnout nejpomalejší gazelu, jinak zahyne hlady. Je jedno, jestli jste gazela nebo lev. Jakmile vyjde slunce, raději se rozběhněte.

– ABE GUEBENGAetiopský spisovatel

V lednu tohoto roku jsem měl možnost doprovázet jednoho špičkového hráče na sérii tří turnajů ITF s dotací $10 000 v Turecku. Prosadit se, na těchto nejnižších turnajích světového okruhu, je až neuvěřitelně tvrdé. Kdo to nezažije, vůbec si to nedokáže představit. Všichni to strašně umí, všichni dřou a nikdo vám nedá ani balón, ani centimetr zadarmo. Nikdo se nebojí nikoho! Vyhrávají jen ti nejodolnější!

Na „desítce“ v Antalyi jsem si všiml obrovské změny od doby, kdy jsem před deseti lety jezdil tyto turnaje ještě jako hráč. Tenis se i na této úrovni neskutečně výkonnostně posunul a zprofesionalizoval. Hráči cestují převážně ve skupinách, starají se o ně 2-3 koučové. Vídal jsem každý den, jak brutálně trénují Asiaté, Rusové, Španělé, Brazilci… práce, dřina, trpělivost v těžkých podmínkách. Dvouapůlhodinový tenisový trénink, následně hodina sprintů v písku, vyklusání, protažení atd. V hotelové posilovně plné tenistů jsem potkal semifinálového soupeře mého svěřence, srbského reprezentanta Iliju Bozoljaca, který se po pauze způsobené zraněním vrací do světové stovky. Jen jsem žasnul nad intenzitou jeho silového tréninku den před zápasem. Ne nadarmo servíruje tenhle obr hodně přes 220 km/h. (video1video2video3video5)

Často jsme museli trénovat pozdě večer za umělého osvětlení, nebo za šera v 7 hodin ráno na mokrém betonu, jinak jsme se na přeplněné tréninkové kurty vůbec nedostali. Tlačenice, hádky o kurt a tréninkové míče obehrané tak, že by i rekreant pohrdl. Trénuje se nejen před zápasy, odpolední tréninky na srovnání techniky po zápasech bývají naprostou samozřejmostí. První týden se hrálo v 5ti stupních a v dešti. Druhý týden bylo zase vedro a šíleně foukalo! Můj svěřenec se s tím vším musel vyrovnat, žádné výmluvy nikoho nezajímaly! Ve druhém kole ho čekal chladnokrevný robot – Korejec s žebříčkem 300 ATP, který byl schopen bez emocí a v brutálním tempu bojovat o každý bod třeba i pět hodin. (video4)

Tam venku to na Vás padne, tisíce kilometrů od domova, utrácíte mraky peněz a jdete na kurt s pocitem, že si nesmíte dovolit sebemenší zaváhání, jinak jedete domů. Pokud si stoprocentně nevěříte, rozklepou se Vám kolena, ztuhnete a nejste schopni uvažovat, natož dát balón do kurtu. Každá technická a mentální slabina se Vám znásobí desetkrát a soupeř Vás roztrhá. Po příjezdu domů sbíráte motivaci k ještě tvrdšímu tréninku a posloucháte dotazy a rady různých tenisových odborníků: „kolik tě to zase všechno stálo?“, „co bys měl příště udělat jinak“, a nebo „je to moc těžký, asi by ses měl na to harcování vykašlat“! Stojí to hodně tvrdosti znovu vstát a trpělivě podstupovat každodenní dřinu než to konečně vyjde…

Znovu a znovu se mi potvrzuje následující: my trenéři, funkcionáři a rodiče musíme být na mladé tenisty ještě důslednější a přísnější, pokud chtějí hrát na výkonnostní úrovni, pokud chtějí tenisem opravdu něco dokázat a neberou tento sport jen jako drahý koníček. Ve své budoucí kariéře se hráči setkají s mnoha překážkami, budou čelit nepředpokládatelným situacím a často i neférovým podmínkám. Na kurtu se mohou spolehnout jen sami na sebe! Ušlapávání cestiček a hledání omluv a výmluv za hráčovy chyby nikomu nepomůže. Za prohru nemohou trenéři, rozhodčí, špatní sparingpartneři, nebo nečestní soupeři. Za prohru nemůže počasí, míče, výplet či raketa. Za prohru si může každý sám!

Nesmíme tolerovat házení raketou, nadávky sobě nebo dokonce rodičům, věčné kňučení a hádání se soupeřem, nebo dokonce se spoluhráčem z týmu. Za tyto prohřešky musí přijít nekompromisní trest. Dětem se musí vymezit hranice, za které prostě nemohou a tyto hranice za jakýchkoliv okolností vyžadovat. Postupně je tak naučíme ovládat vlastní vztek, což se jim bude hodit nejen v tenisové kariéře, ale i v životě. Později Vám za Vaši „přehnanou přísnost“ ještě rádi poděkují. Vím, o čem mluvím. Můj otec byl hokejový trenér a opravdu se se mnou nemazlil. Dodnes jsem mu za to vděčný.

Své budoucí šampiony musíme učit také samostatnosti a pokoře! Nechat je hrát samotné jejich zápasy, neradit, nezasahovat. Tenisovou tašku si musí umět každý hráč odmalička nachystat a odnést na kurt sám! Další samozřejmosti jako posbírání míčů a zametení kurtu po hře musí zvládnout také každý sám! Po zápasech bychom měli hodnotit výkon a chování spíše než výhru nebo prohru. Ovládání emocí, bojovnost, pracovitost, trpělivost, dodržení stanovené taktiky a zároveň uznání dobrého výkonu soupeře.

Rafael Nadal je obdivován svými fanoušky a soupeři po celém světě nejen pro své  úspěchy, ale především pro nezdolnou bojovnost, pracovitost a férové sportovní vystupování. V živé paměti mám jeho čtvrtfinálový zápas z Australian Open před pár lety, kdy přes zjevné zranění nevzdal zápas proti Davidu Ferrerovi. Zápas s bolestmi dohrál a na pozdější tiskové konferenci zranění ani nepřiznal, aby nesnížil hodnotu výkonu svého soupeře a přítele. „Rafa“ získal svou neuvěřitelnou mentální sílu a pokoru pod tvrdou rukou  strýce Toniho. Ve své autobiografii popisuje nejen velká vítězství, ale také nesmlouvavé praktiky svého trenéra, které ho k těmto úspěchům dovedly. Tato kniha by se měla stát povinnou četbou všem mladým tenistům!

První světová stovka se podaří málokomu. Kromě obrovské psychické odolnosti musíte být obdařeni mnoha výjimečnými talenty a musíte mít také notnou dávku štěstí! Existuje však mnoho způsobů, jak být v tenise úspěšný! Slušně hrající hráči (první stovka v ČR) mají možnost získat stipendium pro studium v USA. Studují zadarmo, naučí se řeč a procestují svět. Další možností jsou angažmá v ligových soutěžích v různých evropských zemích od Rakouska až po Francii, kde si „tenisoví legionáři“ přijdou za dva až tři měsíce na desetitisíce až statisíce korun. Mnozí i ti méně úspěšní se po ukončení kariéry věnují trenérství na nejrůznějších postech. Podle svých zkušeností, schopností a kontaktů se mohou stát osobními či klubovými trenéry, trénovat ve světoznámých akademiích, nebo se stát dokonce trenéry reprezentace! Tenisové umění není k zahození i jako neformální způsob navazování obchodních kontaktů při nezávodních soutěžích a turnajích čtyřher. Pro všechny tyto motivace se určitě vyplatí, alespoň se pokusit svému tenisovému potenciálu přiblížit!

Roman Božek

Ivan Lendl – autobiografie nejlepšího českého tenisty všech dob

….každé odpoledne trávil na tenise, ale nebyla to idyla. Těžce nesl porážky a často plakal. Máma to nestrpěla. „Okamžitě přestaň, nebo jdi domů!“ Na truc přestal běhat. Máma ho vyhodila z kurtu. Táta na to šel lstí a navrhl hrát sety o pětikorunu. Když Ivan vyhraje, dostane peníze. Když prohraje, platit nemusí, pokud se dokáže nevztekat. Byla to tvrdá zásada. Ivan zuřil, když prohrával, ale bylo mu líto přijít o kapesné, ze kterého si kupoval limonády a zmrzliny. Když krátce po dvanáctých narozeninách nad tátou poprvé vyhrál, byl pýchou bez sebe.

Máma byla tvrdá a nesmlouvavá. Od táty nedostal nikdy pohlavek, od mámy jich schytal bezpočet. Za odmlouvání, za neposlušnost, za to že se vztekal na kurtě, že nechtěl jíst… „Normálně mi dávala pohlavek levačkou, až si při tom jednou rozbila hodinky. Pak to dělala pravačkou“. Citoval po letech Ivanova slova časopis Stern. I první rande ztroskotá na matce. Pozval na kurty nejhezčí dívku ze školy, že ji zasvětí do tajů tenisu. Sotva začnou hrát, objeví se na dvorci máma. „Co je to za mrhání času!“ rozkřikne se. „To není sport pro nanynky.“ Nejhezčí dívka ze školy se rozbrečí, uteče a s Ivanem už nikdy nepromluví.

Pod takovým drilem Ivan vyrůstá. Ještě v sedmnácti letech, když chtěl jít večer ven, musel říct, kam jde, s kým jde a kdy se vrátí. Nedodržení se trestalo, toulání se netrpělo.

Na harcování po turnajích a na neúprosný režim nerad vzpomíná nejen Ivan, ale i rodiče. „Pro mě to bylo utrpení“, říká Olga Lendlová, bývalá špičková tenistka. „Každý tatínek byl přesvědčen, jaké má geniální dítě a jak ho na minulém turnaji ošidili. Každý zápas viseli tito rodiče na plotě, radili, hádali se, opravovali rozhodčího. Nemohla jsem to vydržet a začala jsem ze zoufalství plést a háčkovat. Co turnaj, to nový polštář nebo dečka.“

Stanovisko otce je ještě výmluvnější. „Rodiče pěstují v dětech pocity ublíženosti a bolestínství. Děti si zvyknou mít je při hře vedle na kurtu, obracet se na ně pro radu, dovolávat se jich při sporném výroku, zkrátka vždycky, když se dostanou do úzkých. Ivana jsme tohle od první chvíle odvykali, říkám odvykali, protože to viděl u ostatních a čekal to i od nás. Jakmile při tréninku začal fňukat nebo se vztekat a třískat raketou, šel okamžitě domů. Při zápase se na nás nesměl obracet. Když to udělal, nereagovali jsme. Chtěli jsme, aby si zvykal, že je a vždycky bude na kurtě sám, bez pomoci, často s pocitem, že se všichni proti němu spikli. Čím dřív si na tohle hráč zvykne, tím větší šanci má obstát.“

Byla to výchova moderního gladiátora? V obětování citu a v předtuše toho, že se tenis vyvine v moderní nekrvavou náhradu boxu, zřejmě byla. „Jakmile vyjdu na kurt, pokouším se rozdávat rány. Fyzicky i psychicky. Kdo víc snese a kdo dokáže dát rozhodující úder, vyhrává,“ definuje svůj přístup k tenisu Ivan Lendl v době, kdy je hráčem světové špičky.