BLOG ROMAN BOŽEK

TONI POSTRÁDÁ RESPEKT

NADALŮV TRENÉR POSTRÁDÁ RESPEKT MLADÉ GENERACE

„Vyžadujte respekt a nechte tenisového hráče, aby si nosil vlastní „bag“, i kdyby byl světovou jedničkou.“

V rámci semináře Australian Open 2014 předstoupil Nadalův trenér Toni, který způsobil v tenisovém světě rozruch a mnohočetné diskuse.
Během Australského tenisového semináře pro 70 tenisových trenérů představil Toni Nadal strategie trénování a rozvoje mladých hráčů a věřte, poselství bylo mnohem hlubší než úvodní citace.

Důvod, proč většina výher Grand Slamů posledních let bylo rozděleno mezi 4 hráče (Nadal, Federer, Djokovic a Murray), je dle Toniho Nadala jednoznačně ten, že vidí u mladých tenistů nedostatek respektu ke svým trenérům, starším hráčům a rodičům a neoddanost k tvrdé práci a k absolutnímu závazku vůči tenisu.

„Mladí hráči v dnešní době hrají velice dobře, ale dělají mnoho chyb. Trenéři často chodí za hráči, aby jim donesli vodu, jídlo – mnohokrát jsem viděl, jak hráč jde na kurty trénovat a nenese vůbec nic a trenér za ním mu nese jeho „bag“. Také jsem mnohokrát viděl, jakým hrozným způsobem se hráči ke svým trenérům chovají. Hráči by měli mít více respektu také ke všem ostatním lidem, např. i k těm, co jim uklízejí apartmány během turnajů. Jedná se o velký problém.“

„Nikdy jsem Rafaelovi nenesl rakety na trénink a téměř nikdy jsem mu nenesl rakety, abych mu je nechal přeplést.“

„Strýc Toni“ si zapsal v lednu 2009 jednu poznámku; když Bernard Tomic porazil Itala Potito Starace a stal se tím nejmladším hráčem (16 let a 90 dní), který vyhrál zápas na Australian Open (pět let poté byl umístěn na 51. pozici a získal za tuto dobu „pouze“ jeden titul ATP). Zapsal si (v roce 2009): „Tento hráč bude nejspíše velice dobrý“. O pár let později byl skutečně dobrý, ale nikdy nechtěl být velmi, velmi, velmi dobrý!

V rámci 45minutového rozhovoru Toni Nadal několikrát zmínil „děsivé vzpomínky“ na tenisové hráče a jejich neloajální ohled na své trenéry, kteří, stejně jako on, trénovali a motivovali tyto mladé hráče již od jejich základní školy.

„Když bylo „Rafovi“ čtrnáct, Španělská tenisová asociace nám doporučila, abychom se přestěhovali z Mallorcy do Barcelony, kde mělo pokračovat Rafaelovo další tenisové vzdělávání.“

Když si Toni Nadal přečetl, co Rafael řekl, nebyl vůbec překvapený. Toni k tomu jen dodal: „Nikdy, když Rafael prohraje, tak to není moje chyba. Pokud Rafael prohraje, je to pouze jeho chyba a to je pravda. Pokud vyhraje, je to pouze pro jeho dobro.“
Toto je také důvod, proč Rafael nikdy nezměnil trenéra. V dnešní době je nejspíše jediným hráčem, který má stále stejného trenéra. Ostatní hráči mění svoje trenéry často a to hlavně proto, že jsou unavení z toho poslouchat „pořád ty stejné věci od stejného člověka“.
V roce 2007 se Toni Nadal zeptal Rafaela (to už byl světová dvojka), zdali by chtěl pomocného asistenta – specialistu na tvrdé povrchy. Zeptal se ho v letadle zpět z Australian open, kdy „Rafa“ již po třetí skončil v semifinále. Rafael mu na to pouze odpověděl: „ Problém není v trenérovi, problém je ve mně. Příště to zlepším!“

Autobiografie Rafaela Nadala

…jednoho dne jsem se přidal k půltuctu dětí, které Toni učil. Už od začátku se mi to líbilo. Také jsem už v té době byl blázen do fotbalu, každou volnou chvíli, kdy mi to rodiče dovolili, jsem hrál s kamarády fotbal na ulici a cokoli s míčem mi přišlo zábavné. Fotbal jsem měl nejraději. Líbilo se mi, že patřím do týmu. Toni říká, že mi tenis ze začátku připadal nudný. Pomohlo mi však, že jsem byl součástí skupiny, a usnadnilo to vše, co potom následovalo. Kdybychom trénovali jen já a můj strýc, bylo by to příliš tísnivé. K tomu, že mě začal trénovat samotného, došlo, až když mi bylo třináct, když už jsem věděl, že mou budoucností je tenis.

Toni na mě byl od začátku tvrdý, tvrdší než na ostatní děti. Měl na mě vysoké nároky, hodně na mě tlačil. Používal hrubé výrazy, hodně křičel, děsil mě – zejména tehdy, když ostatní kluci nepřišli a byli jsme tam jen my dva. Když jsem při příchodu na trénink viděl, že s ním budu sám, začal sem mít skličující chvění kolem žaludku. Miguel Ángel Munar, který je dodnes jedním z mých největších kamarádů, tam chodil dvakrát nebo třikrát týdně; já čtyřikrát nebo pětkrát. Hráli jsme mezi čtvrt na dvě a půl třetí, během školní pauzy na oběd. A někdy i po škole, když jsem neměl fotbalový trénink. Miguel Ángel mi občas připomíná, jak Toni, když viděl, že jsem myšlenkami nepřítomný, odpálil tvrdě míč proti mně, ne aby mě strefil, ale aby mě vystrašil a upoutal tím mou pozornost. V tom věku, jak říká Miguel Ángel, jsme byli všichni duchem mimo, mému duchu však bylo toto těkání povoleno nejméně. Býval jsem to také já, kdo musel na konci tréninku posbírat míčky nebo alespoň víc míčků než ostatní, a býval jsem to já, kdo musel zamést kurt, když jsme byli ten den hotovi. Pokud by kdokoli čekal, že mi strýc bude nějak nadržovat, mýlil by se. Bylo to přesně naopak.

Má matka vzpomíná, jak jsem jako malé děcko občas chodíval z tréninků s pláčem. Snažila se dostat ze mě, v čem je problém, já jsem ale raději mlčel. Jednou jsem se jí svěřil, že Toni má ve zvyku říkat mi „maminčin mazánek“, což ji ranilo, já jsem na ni však naléhal, aby Tonimu nic neříkala, protože by to všechno jenom zhoršilo.
Toni nikdy nepolevil. Jakmile jsem začal hrát v soutěžích, když mi bylo sedm, všechno ještě přitvrdilo. Jednoho velmi horkého letního dne jsem odešel na zápas bez láhve s vodou. Zapomněl jsem ji doma. Mohl jít a nějakou mi koupit, ale neudělal to. Prý abych se naučil zodpovědnosti. Proč jsem se nebouřil? Protože mě tenis bavil a bavil mě ještě více, jakmile jsem začal vyhrávat, a také proto, že jsem byl hodné a poslušné dítě. Má matka říká, že se mnou šlo až příliš snadno manipulovat. Možná, kdybych však nemiloval tenis, nemusel jsem snášet svého strýce. Já ho měl ostatně rád, stále ho mám rád a vždycky budu. Věřil jsem mu, a tak jsem hluboko uvnitř věděl, že dělá to, co pro mě považuje za nejlepší.

Můj vztah s Tonim byl také plný legrace a magie, přestože převažující nálada při trénincích byla chladná a přísná. A měli jsme spoustu úspěchů. Kdyby mě toho dne nedonutil hrát bez vody, kdyby se ve chvíli, kdy jsem byl mezi těmi dětmi, které se učily hrát, nerozhodl, že se mnou bude zacházet mimořádně přísně, kdybych nad tou nespravedlivostí a tvrdým zacházením neplakal, jak jsem to dělával, možná bych dneska nebyl takovým hráčem, jakým jsem.
Když se Toniho Nadala zeptáte, jaká byla jeho poslední slova, která řekl svému synovci, než vyšel ze šatny na zahájení wimbledonského finále v roce 2008, odpoví vám: Řekl jsem mu, ať vydrží a bojuje až do konce.“ Když se ho zeptáte, proč se Rafa dostal až na vrchol světového tenisu, odpoví: „Protože je to všechno o vaší hlavě, vašem přístupu, o tom, abyste chtěli víc, abyste vydrželi víc než váš soupeř.“ Když se ho zeptáte, co říká Rafovi v ty dny, kdy se tělo vzpouzí a kdy se zdá, že bolest je až příliš velká, než aby mohl soutěžit na kurtu, řekne vám: „Povím mu: ‚Podívej, máš dvě možnosti: buď řekneš, že toho máš dost, a odejdeme, nebo se připrav, že budeš trpět, a pokračuj. Je to rozhodování mezi tím, zda vydržíš, nebo to vzdáš.“‘ „Výdrž“ je slovo, které Toni vtloukal Nadalovi do hlavy už od útlého dětství. „Vydrž, poper se se vším, co se ti postaví do cesty, nauč se překonávat slabiny a bolest, dojdi na samotnou hranici, ale nedopusť, aby ses zhroutil. Když se tohle nenaučíš, nikdy se z tebe nestane vrcholový sportovec.“ Tak tohle mě naučil.

Často jsem míval problém ovládnout svůj vztek. „Proč musím po tréninku zametat kurt zrovna já, a ne ostatní kluci?“ ptával jsem se sám sebe. „Proč musím sbírat víc míčků než ostatní? Proč na mě tak křičí, když odehraju míček do autu?“ I tento hněv jsem se však naučil vstřebávat, ne se trápit nad nespravedlností, ale přijímat ji a vypořádat se s ní. Ano, možná zacházel až příliš daleko, v mém případě to ale velmi dobře fungovalo. Všechno to napětí při každém tréninku, hned od samotného začátku, mi umožnilo, že dnes dokážu čelit náročným okamžikům v utkání s větší sebejistotou, než jakou bych měl v opačném případě. Toni udělal hodně pro budování té mé bojové povahy, která je na mně při zápasech podle lidí vidět.
Toni, sám bývalý vynikající hráč, zjistil, že i když hraje solidně, chybějí mu ty vražedné údery, což byla přesně ta vlastnost, kterou se snažil pěstovat u svých mladých svěřenců. Chlapci, které spolu se svým synovcem učil, vzpomínají, že zatímco jiní trenéři kladli důraz na kontrolu nad míčkem, Toni vždy zdůrazňoval rozvíjení agresivních kvalit vítězů. Toni sám cituje příklad golfisty Jacka Nicklause, který jednou na tréninkovém videu řekl, že jeho radou mladým hráčům je „nejprve odpálit míček daleko; až potom budeme přemýšlet o tom, jak ho dostat do jamky“. Toni si vzal tu lekci k srdci. Svému synovci už od začátku, kdy byly Rafovi čtyři roky, radil: „Nejprve pořádně odpal míček, potom uvidíme, jak ho dokážeš zvládat.“

A potom se pustil do větší výzvy, jíž bylo vytvoření duševně obrněného hráče. Začal tím, že začal mladého Rafu nepokrytě znevýhodňovat a vyžadoval od něj, aby si nikdy nestěžoval; tento přístup si hodlal udržet. Chlapci, se kterými Nadal trénoval, vzpomínají, že když na něho Toni zařval příkaz, aby zůstal a posbíral míčky a po skončení tréninku zametl kurty, Rafa jen sklonil hlavu a udělal, co mu bylo řečeno.

Když trénovali sami a slunce svítilo výrazněji na jednu polovinu kurtu, byla to ta půlka, na kterou Toni poslal hrát Rafu. Pokud od začátku hráli dobré stabilní údery, Toni nečekaně zahrál jeden špatný, nesmyslný, který se odrazil nějak nevypočitatelně, nebo nějaký chabý, mdlý, který se sotva odrazil. Když si jeho synovec stěžoval, Toni říkával: „Ten míč je možná špatný, ale ty jsi ještě horší!“

Toni měl za to, že musí být na Rafu tvrdý, aby mu pomohl, a tak s ním hrával hry, ve kterých vyhrál ten, kdo první nasbíral dvacet bodů. Umožnil tomu nadšenému děcku získat devatenáct bodů a potom začal hrát pořádně, vmžiku ho porazil a zkazil svému synovci celý den, protože už si začal vychutnávat vzrušení z onoho nepravděpodobného vítězství. Všechny tyto útoky na morálku a vytrvale přísná disciplína, kterými Rafu podroboval, měly velký strategický význam: naučit ho vytrvat.

Rafův úspěch dodal Tonimu silný pocit jistoty a utvrdil ho v tom, aby své názory dával najevo ještě otevřeněji a byl v tom, o čem je přesvědčen, stejně přísný jako černě odění katolíci na španělském dvoře za Cortézových časů.V čem zůstává Toni neoblomný, jsou jeho názory spojené s tím, jak by se měly vychovávat děti. „Problém je dnes v tom“, říká,“že děti se staly až příliš centrem pozornosti. Jejich rodiče, rodina, všichni kolem nich cítí potřebu stavět je na piedestal. Vkládají tolik úsilí do podpory jejich sebevědomí, až si ty děti myslí, že jsou něčím výjimečné, aniž by přitom cokoli dokázaly. Lidé si to pletou: nedokážou pochopit, že zvláštní nejste proto, kdo jste, ale proto, co děláte.

Vídám to neustále, a když se pak ukáže, že vydělávají peníze a získali trochu slávy, všechno mají snadné a nikdo jim neodporuje, v každém drobném životním detailu se jim vychází vstříc, pak tu máte ty nejnesnesitelnější spratky“

V profesionálních sportech je to tak častý jev, že je podle Toniho názoru překvapení, když se ukáže, že se nějaký nadaný mladý sportovec nechová jako spratek, ale jako normální slušná lidská bytost. Sportovcům se lichotí, jsou obklopeni chamtivými přitakávači a neustále se jim tvrdí, že jsou bohové, a oni tomu začínají věřit. To, že je Rafa uctivý a nohama na zemi, je tak výrazná odchylka, že nikdy nepřestane být nápadná, a Toni je na to hrdý.
„Skromnost je prostě nutná, tečka“ říkává Toni. „Když jsem spatřil Rafův nesmírný potenciál, přemýšlel sem, bez ohledu na jeho skutečné hráčské schopnosti; jaký typ člověka bych rád viděl na kurtu? Někoho, kdo je osobnost, ale kdo není vejtaha. Nemám rád primadony a ve světě tenisu jich je spousta. Proto jsem mu zakázal házet při utkání raketou na zem; proto jsem vždy trval na tom, aby při hře nasadil to, čemu říkám, dobrý výraz´ – klidný a vážný, ne vzteklý nebo popuzený; proto bylo vždycky tak důležité chovat se k soupeři pokaždé sportovně a zdvořile, při výhře stejně jako při porážce“.

Toni říká, že úcta k druhým, ke všem bez ohledu na to, kdo jsou nebo co dělají, je základem všeho. „Co není přijatelné, je to aby lidé, kterým se úcty dostává celý život, byli hrubí vůči ostatním. Ne; čím výše jste, tím větší máte povinnost se chovat k lidem s úctou. Kdyby se ukázalo. Kdyby se ukázalo, že se můj synovec chová opačným způsobem, že na kurtu dává průchod záchvatům vzteku, že se chová hulvátky ke svým soupeřům, když ho v televizi sleduje celý svět, nenáviděl bych ho. Nebo kdyby se nechoval slušně k rozhodčím a fanouškům. Vždycky říkám, a jeho rodiče také, že je důležitější být dobrým člověkem než dobrým tenistou.“

Toni je dost hodný člověk. Proto by si uvědomil, kdyby už snad se svým synovcem „zašel příliš daleko“. To jak byl vůči němu na trénincích přísný, byla vědomá a vypočtená strategie. Stejně jako to, že na první úspěchy svého synovce ustavičně reagoval znevažujícím způsobem. Když Rafa při zápase zahrál skvělý forhend, proč ne, ještě však bude třeba hodně zapracovat na jeho bekhendu. Když odehrál působivou sérii úderů blízko k základní čáře soupeře, fajn, ale co jeho voleje? Když vyhrál zápas, o tolik zase nešlo, a krom toho, co ten jeho servis? „Ještě jsi nic nedokázal,“ říkával Toni. „Potřebujeme víc, mnohem víc!“

Poté co jsem ve Španělsku vyhrál sérii turnajů sponzorovaných firmou Nike, kvalifikoval jsem se k účasti v grand finále v Jihoafrické republice nazvaném Nike Junior Tour International, kde se setkali vítězové ze všech zemí, aby spolu soutěžili. Toni si nebyl příliš jistý, jestli bych měl jet. Jako obvykle nechtěl, abych o sobě začal mít nějaké přehnané představy. V rámci přípravy na to, že profesionální hráči tenisu vedou život na cestách, však v tom, že bych hrál v tak daleké zemi, navíc proti nejlepším zahraničním hráčům svého věku, spatřoval i určité klady. Vzpomínky na ten turnaj nejsou ani tak vzpomínkami tenisového hráče jako vzpomínkami vzrušeného dítěte na první výlet do Afriky.

Když jsem se vrátil jako vítěz z Jihoafrické republiky domů, zjistil jsem, že moje kmotra uspořádala u mých prarodičů večírek na oslavu mého vítězství. Dokonce i vyvěsila transparent. Nikdy jsem ho neviděl. Když Toni zavětřil, co se děje, ve vzteku strhl transparent ze zdi a odnesl ho pryč. I když slova, která tam moje kmotra napsala, byla myšlena v žertovném, skoro škádlivém duchu – zároveň mě oslavovala i mi srážela hřebínek – Toni tu humornou stránku vůbec neviděl. Zastavil mě ve dveřích do bytu mých prarodičů a řekl mi: „Můžeš jít domů. Zastavím se, potom co si popovídám s tvou tetou a tvými prarodiči.“ Nevím, co jim přesně řekl, jak mi však později řekla má kmotra, jádrem bylo toto: „Zbláznili jste se? Co to na Rafaela zkoušíte? Vždyť ho zničíte. Nepřikládejte tomu, co dělá, takovou důležitost!“

Toni u toho neskončil. Později toho večera přišel k nám domů a řekl mi: „Dobře, nemůžeme marnit čas. V devět ráno se sejdeme před domem a pojedeme trénovat do Palmy.“ Ohromený a vyvedený z míry až k pocitu vzpurnosti jsem mu odpověděl: „Toni, chápeš, co po mě chceš?“ A on na to řekl: „ Co po tobě chci? Prostě abys byl v devět dole pod schody připravený na trénink. Počkám na tebe. Nenuť mě jít pro tebe nahoru.“ Byl jsem rozhořčený, znovu jsem měl ten dobře známý pocit, že se mnou nejedná spravedlivě. „ Myslíš to vážně? Jestli ano, tak jsi blázen. Myslíš, že je to fér,“ pokračoval jsem, „abych po čtrnácti nebo patnácti hodinách letu nemohl vynechat jeden jediný trénink?“ „Tak teda v devět,“ odvětil. „Já tam nebudu,“ řekl jsem na to. Ale byl jsem tam. Nešťastný, mrzutý, s mizernou náladou, přesně v devět.

Měl pravdu a přes všechen svůj vztek jsem také hluboko uvnitř věděl, že to tak je. Opět se snažil uchránit mě jakékoliv možnosti, že bych svým úspěchům „věřil“, že bych si myslel, že stojí za oslavu nebo zvláštní prominutí tréninku. Mí rodiče mají oslavy mnohem raději než Toni; nejsou to žádní škarohlídové, ale tentokrát souhlasili s jeho přístupem. Když mi můj strýc a teta gratulovali k vítězství, reakce mé matky byla úplně stejná: „Ale no tak. Vždyť o tolik nejde.“ Zbytek rodiny však na Toniho přísnost pohlížel s rozpaky, strýc Rafael si občas říkal, zda Toni netlačí na svého synovce příliš tvrdě. Juan, jeho kmotr, bratr jeho matky, šel tak daleko, že říkával, že to, co Toni tomu dítěti provádí, je „mentální týrání“.
Toni byl však na Rafu tvrdý, protože věděl, že to Rafa zvládne a ve výsledku ho to posílí. Pocit, že by možná mohl mít pravdu, bylo to, co zabránilo váhavějším členům jeho rodiny v otevřené revoltě. Tím, kdo o Tonim nepochyboval, byl Miguel Ángel, profesionální hráč fotbalu. Také on je následovníkem principu vytrvalosti a věří v něj skoro stejně pevně jako sám Toni. Miguel Ángel říká, že úspěch sportovce spočívá v jeho schopnosti „trpět“, ba dokonce si utrpení i užívat.

„Znamená to naučit se přijímat, že když musíte trénovat dvě hodiny, trénujete dvě hodiny; když musíte trénovat pět, trénujte pět; když musíte nějaké cvičení opakovat padesáttisíckrát, uděláte to. Právě to odděluje šampióny od těch, kteří mají pouze talent. A celé to přímo souvisí s mentalitou vítězů; ve chvíli, kdy projevujete vytrvalost, se i vaše mysl stává silnější. Věci, které získáte darem a ke kterým nemáte nějaký zvláštní citový vztah, si nevážíte, zatímco věci, které získáte vlastním úsilím, si ceníte hodně. Čím větší snaha, tím větší hodnota.“ Tento názor v rodině převažoval, alespoň do té míry, že nikdo, dokonce ani Rafova matka, se Tonimu nikdy skutečně nepostavil a neřekl mu, ať na to dítě není tak tvrdý. Chápali, že trávit tolik hodin s Tonim musí být mimořádně vyčerpávající, že se ti dva však dostali do situace, kdy by nemohli žít jeden bez druhého, natož pak uspět v tenise.

Rodina mrmlala, ale nechala Toniho dělat jeho práci, respektovala suverenitu jeho království i jeho spartánský režim, ve kterém nebylo dovoleno žádné fňukání a kde byl mladý adept na válečníka vystavován všem druhům zkoušek a útrap a nikdy mu nebyly dovoleny žádné omluvy, jakkoliv mohly být oprávněné. Vždycky to byla jeho chyba. Když prohrál hru, protože měl naprasklý rám rakety, nechtěl o tom Toni slyšet ani slovo; když hrál špatně proto, že raketa neměla dost tvrdý výplet a míček se neodrážel, jak měl, Toniho to nechávalo chladným. Když měl teplotu, když ho bolelo koleno, když měl špatný den ve škole – nic na Toniho nefungovalo. Rafa musel zatnout zuby a vytrvat.


Zobrazit všechny aktuality